Na Lofoty a stopem zpět (den 1. – 7.)

Tak jako loni jsme si udělali aktivní dovču do Santiága, letos jsme si taky chtěli nějaké to dobrodrůžo užít. Původní plán byl Bergen a okolí, ale všichni nás tlačili na Lofoty (ostrovy severněji u Norska, asi 1430 km od Osla na sever). A jelikož jsme tam našli jízdenky na vlak (vzhledem k počtu kilometrů) za vtipnou cenu asi 1200 Nok pro dva a Lina nám je koupila za to, že jsme u ní zůstali pracovat déle, nebylo co řešit. Sbalili jsme bágly, koupili nejlevnější stan, co jsme našli (asi za 700 Kč, pro dva pohodlný, ale pro dvě osoby a dva velké bágly už nic moc) a vydali se vstříc novým dobrodružstvím. Jelikož se nám toho událo po cestě hodně, snažili jsme si zapsat aspoň to nejdůležitější z každého dne (i tak toho bude ke čtení možná až moc 🙂 ).

Den 1. (5. 8. 2014); občas poprchalo
Něco málo po 14 h jsme z Osla odjeli vlakem směr Bodø, kam jsme dorazili asi kolem 9 h druhého dne ráno. Přestup jsme měli jeden v Trondheimu, kde jsme se tři hoďky procházeli po nočním městě. Za dobu cesty vlakem se nic zvláštního neudálo – teda kromě toho, že jsme každý dostali balíček s dekou, nafukovacím polštářkem, špunty do uší a klapkou na oči, z čehož jsme byli maximálně nadšení, neboť většina toho se nám do stanu hodila.

Kosťa byl vnímavější než já a cestou pochytil ještě další poznatky, takže tady jsou:
Sedíme ve vlaku směr Oslo – Trondheim, kde přestupujeme na vlak do Bodø. Vlak je opravdu luxusní co se týče prostoru na nohy, toaleta na kterou byste se nebáli sednout a do které se vleze vozíčkář i s celou rodinou. Klimatizace je trochu na míň než by nám bylo příjemné (jsme jediní v kraťasích). Velké překvapení je, že pan průvodčí postupně otáčí sedadla z proti směru po směru jízdy a tak se každý může kochat úchvatným prostředím, které pozoruji za oknem vlaku. Renča opět pochrupkává a já se rozhodl opět přispět něčím na blog. Co mě baví je pozorovat lidí závislé na soc. sítích. Dva vzorky v našem vagónu, černoch asi 25, typický hip-hoper a mladá slečna asi 23, typická maloměšťačka. Oba udělali to samé (černocha jsem pozoroval dříve, jelikož s náma jel z Osla, poté přistoupila blondýna). Dva naprosto odlišní lidé, dva naprosto stejné scénáře. Otevřít notebook, otevřít záložku prohlížeče (vyskočí stránka norských drah sdělující, že poskytují zdarma wi-fi s oknem pro login a heslo či novou registraci), nová registrace, zadání potřebných údajů (oba na stejném místě udělali poprvé chybu když nedali  tečky v datech narození), odeslání formuláře, zobrazení že je chyba v datu narození, oprava, odeslání formuláře, error (dle toho co jsem vyčet z programátorské řeči v plovoucím oknu je wi-fi na sračky), pokus o poklikání všude, kontrola jestli to přeci jen náhodou nejede aktualizací nástěnky na fb, po zjištění že to nejede oba vytáhnou iphone a zkouší to tam, nutno podotknout, že ani zde moc neuspěli.
Koukám z okna a je to něco překrásného.  Mrznou mi nožičky a Jay-Z ve sluchátkách už potřetí použil slovo „snít“. Čekají nás další čtyři hodiny cesty a já se jdu kochat.

Den 2. (6. 8. 2014); poprchalo
Ráno jsme přijeli do docela velkého města Bodø. Dál už koleje nepokračovaly, tak jsme si museli vzít trajekt. Chtěli jsme se ale aspoň na jednu noc ve městě zdržet a trochu se tu porozhlédnout. Důležitým úkolem pro nás tady bylo koupit co nejlevnější powerbanku, abychom mohli na Lofotech nabíjet foťák či telefon. To jsme ještě trpěli mylnou představou, že na Lofotech nalezneme pouze pár místních občanů a barák na každém desátém kilometru a jinak nic. Tudíž jsme měli obavy, že bez elektřiny a s vybitým foťákem budem v háji. Kosťa nakonec něco sehnal, akorát že pro foťák to stejně nefungovalo. A ani jsme ji na ostrovech nepotřebovali, protože jsme si věci dobíjeli na trajektu nebo např. po restauračkách – vždycky jsme se někde hezky zeptali. A jelikož se nepoužité zboží mohlo vrátit do 30 dnů bez udání důvodu, powerbanka si s nama objela Lofoty a pak jsme ji v jiném městě vrátili.
Ale zpět k Bodø. Město nic moc, polovinu času jsme sice trávili v obchoďáku ukryti před deštěm, ale i to, co jsme viděli v centru, nám nepřišlo úchvatné. Kdo ví, možná to bylo tím počasím. Každopádně je to poslední místo, kde si můžete nakoupit jídlo bez ostrovní přirážky :).
Na noc jsme se chtěli ubytovat přes Coughsurfing, spojili jsme se se sympatickou Meggie a jejím přítelem Magne, kteří nás ale nakonec nemohli ubytovat. Tak nás aspoň pozvali na kafe do místni kavárny „Kafka“ (vřele doporučujeme, kafe asi 33 Nok). A jelikož stále pršelo a my nechtěli stavět náš „super nepromokavý“ (myšleno ironicky) stan za deště, zašli jsme ještě do místní hospůdky. Všichni tady pili pivo, tak že si jednoho půlitra na začátek dovči dáme. Chtěli jsme pozvat i Meggie, ale když viděla Kosťův výraz poté, co hospodský sdělil cenu za pivo, chápavě si ho zaplatila sama. 64 Nok za jedno. Nejdražší pivo v našem životě jsme cucali asi dvě hoďky, než aspoň trochu přestalo pršet. Pak jsme sd rozloučili a našli jsme si za městem (asi 45 min chůze) dětské hřiště s grilem a zastřešenou boudou, takže stačily jen spacáky a nějak jsme se tam na zemi vyspali.

Den 3. (7. 8. 2014); lehce poprchalo
Ráno jsme se posbírali, zašli jsme si znovu s Meggie na kafčo a 16:30 jsme odjeli trajektem směr Lofoty. Měli jsme na výběr – buďto jet přímo do Moskenes (cesta tuším trvala dvě hoďky) nebo jet za stejnou cenu (360 Nok) okružní jízdu kolem dalších ostrovů a dorazit na Lofoty kolem půlnoci. Volba byla jasná. Nebylo kam spěchat a na trajektu bylo pohodlí, tak jsme se nechali trochu povozit. Počasí se mezitím vytříbilo a my se mohli kochat z paluby trajektu, dokud nezačala být kosa.
Po příjezdu do Moskenes jsme si hledali místo pro stan. Prvni pokus nevyšel (nějaký podvodněný plácek na soukromém pozemku), zato druhý pokus už byl lepší – místečko kousek u cesty s výhledem na moře, sice taky trochu mělký, ale taková půda byla na Lofotech hodně. A tak jsme v jednu v noci poprvé stavěli náš stan :).

Den 4. (8. 8. 2014); krásně
Probudili jsme se do nádherného slunečného dopoledne. Čas nás netlačil a tak jsme se až do oběda váleli před stanem a čuměli na moře a ptáky. Konečně dovolená, jak má být. Tím obědem jsem myslela rybičky a suchary. Celý náš výlet byla jednotvárná strava: suchary (velký balík za 12 Nok), nejlevnější salámy (kolem 20 Nok), sýrová nátěrka za 15 Nok, velký balík sušenek (za zhruba 13 Nok), které jsme později ubgradovali něčím jako je Nutella (za 12 Nok), samozřejmě rybičky a tuňáky v konzervě a sem tam nějaký ten příležitostný bonus. No žádná sláva, ale čistě za jídlo jsme za ty 2 týdny ve finále zaplatili zhruba 1500 Kč (teda pokud se to jídlem dalo nazvat). A to jsme nehladověli, spíše naopak – při stopování jsme se nudili, tak jsme pořád tlačili sušenky nebo suché krekry.
Než jsme se vydali do místního Infocentra pro mapy, vykonali jsme naši první tábornickou hygienu. Bohužel poblíž byl jen malý pramínek vody tekoucí po kamenech, ale i tak to stačilo. Poradili jsme si. Vytáhli jsme houbu (jsem tušila, že se bude na něco hodit), nechali ji nasáknout vodou a umyli se. Jediný háček byl v tom, že to byla asi houba na auta s přidaným mýdlem či saponátem uvnitř. Ale ten tam nebyl věčně, tak pak už se to dalo.
Čisťouncí jak dětská prdelka jsme se pak vydali do Infocentra posbírat mapy a nechat si poradit, kde je co k vidění a kam vylézt. Poté jsme se po silnici vydali do vesničky (či města ?) s nejkratším názvem „Å“. Už po cestě jsme pozorovali, že Lofoty nejsou tak pusté, ale naopak – kromě místních zde naleznete spustu turistů (také hodně Čechů), nadsazené ceny, kempy, sem tam restauračky. Ne nadarmo jsme četli, že se tu lidé živí rybolovem a cestovním ruchem. Ale i tak (když sejdete z cesty) se tu klidné místa dají najít.
„Å“ jsme jen v rychlosti proletěli, načepovali jsme ve staré pekárně vody a kolem 18h jsme se vydali zpět směr Moskenes. Dneska jsme chtěli přenocovat někde v horách – slečna na Info centru nám poradila najít v kopcích turistickou chatu Munkebu, že kolem ní se dá postavit stan (pokud bychom chtěli přespat v ní, museli bychom zaplatit nějaký turistický poplatek a to my neee. Prý je to tak dvě hoďky, počasí mělo být i následující den dobré, tak jsme to chtěli zkusit. Sešli jsme tedy z hlavní cesty (vede jen jedna přes celé ostrovy, hodně tunelů ve skalách a mostů pro spojení jednotlivých ostrůvků) a vydali se kolem jezera a vodopádů vzhůru. Turisti kolem začali řídnout čím více jsme stoupali. Kopce byly sice jen něco kolem 500 m nad mořskou výškou, ale občas prudké a místy jsme si museli pomáhat řetězy. A se všemi věcmi to byl záhul výšlap – oba bágly kolem 15 kilo (Kosťa víc a navíc v ruce stan a na břichu batůžek s jídlem a vodama). Ze dvou hodin se staly 3h a 30 min. Vždycky jsme viděli nějaký vrcholek a mysleli jsme, že na vrcholku někde bude ta chata a pořád nic. Potkali jsme pána, prý za 20 min tam budem. Houby. 20 min možná směrem dolů a s lehkým batůžkem. Nebýt toho úžasného výhledu kolem, tak na to asi kašlem. Nakonec jsme se tam kolem 21h doškrábali. Chata byla uprostřed ničeho, kolem stály už tři stany, takže byl trochu problém najít rovné nebažinaté místo v závětří. Ale podařilo se a my mohli po konzervové večeři znaveni usnout (spacáky obstály v zimě dobře, jakmile totiž zapadlo slunce, navlekli jsme na sebe vše včetně čepic a málem i rukavic).

Den 5. (9. 8. 2014); krásně
Po včerejším výšlapu jsme spali jak mimina. Po probuzení jsme se rozhodovali, zda pokračovat dál a vylézt na nejvyšší horu (s tím, že věci bychom nechali ve stanu – úžasná výhoda, nemuseli jsme se bát, že budou odcizeny :)). Ale pak jsme to vzdali, protože jsme se ptali těch, co už tam byli (pán z Ostravy a druhý od Zlína), jaká je tam cesta – mám totiž hrůzu ze strmých výšlapů, kde pode mnou nic není a já se můžu svalit dolů úplně jak hruška bez naděje, že se na nějakém tom výklenku stihnu zachytit. A tak by to bylo i tam, tak jsme se rozhodli (Kosťa solidárně se mnou) jen pro menší procházku po okolí a zevling na sluníčku u stanu, kde jsme pozorovali, jak se týpek vesele koupe v jezírku s pitnou vodou. Ještě že jsme si nabrali předtím. Žízní tady neumřete, vodu můžete nabírat z pramenů skoro kdekoliv. S koupáním je to horší, páč přestože bylo horko a všude kolem plno jezírek a jezer, ve většině bylo zakázáno se koupat právě z důvodu, že to byla pitná voda. Ale my si jedno malé nezakázané našli a zase se jednou pořádně umyli.
Kolem druhé jsme začali postupně slézat dolů. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se bála. Celou noc jsem trpěla představou, že na místech s řetězy se s báglem neudržím a poletím jak střelená husa. Naštěstí se nestalo a my se dostali opět na hlavní, po které jsme pokračovali dál do Reine (turisticky oblíbená vesnička). Tam jsme měli docela problém najít místo pro stan. Ještě že jsem se zeptala (Kosťovi to mužská ješitnost nedovolovala) páru (přibližně v našem věku), jestli o něčem neví. Věděli a k tomu jsme si našli nové přátele – a to nejen kvůli tomu, že měli vařič :D, ale také to byla naše „krevní skupina“. Vzali nás s sebou na docela velký výběžek k moři (viděli jsme ho z dálky, ale říkali jsme si, že je to asi bude soukromý pozemek) a tak se z nás stali stanoví sousedi. Jmenovali se Linda a Bernhard (z Rakouska) a byli zrovna v Norsku a na Lofotech na dovči (kdo ne v tuto dobu :)). Trochu jsme večer splkli, zbytek tlachání jsme si nechali na ráno, kdy nám uvařili společnou snídani – kaši z ovesných vloček s jablkem a čaj – luxus po všech těch sušenkách a sucharech.

Den 6. (10. 8. 2014); hezky, večer sprcha
Jelikož plácek, kde jsme stanovali, byl luxusní (v malém jezírku jsme se mohli trochu umýt i oprat oblečení), rozhodli jsme se (stejně jako naši noví známí) strávit zde den a ještě jednu noc. Měli jsme štěstí, že Linda a Bernhard měli průvodce a tak nějak i představu, co se má v daném místě vidět (my šli povětšinou „naslepo“). Naplánovali celý den a my s tím nadšeně souhlasili.
Po snídani se šlo vylézt na Reinbringen (hora hned u Reine, necelých 500 m). Tam jestli u minulého výšlapu jsem měla málem naděláno, tak tady už definitivně ano. Stoupání nahoru trvalo sice jen tak dvě hoďky, ale strmák to byl pořádný (teda aspoň pro mě). Kdyby nešli ti dva s námi (nechtěla jsem se nechat zahanbit), tak to vzdávam. Nicméně jsem byla ráda, že jsem se překonala, protože ten výhled (hlavně na Reine) stál za to. Předpokládám to bylo jedno z míst, odkud se fotí na pohlednice a do časáků. Měli jsme i štěstí na počasí (za deště by ten stoupák byl o hubu), páč bylo nádherně, takže jsme po slezení dolů mohli dát i koupačku v průzračně čistém moři (na 4 min, dýl se v té ledové vodě nedalo) a mezitím nám u stanu krásně schlo prádlo. Odpoledne jsme všichni šli doplnit zásoby jídla do místního COOPu, kde panovaly turistické přirážky (např. i mapka Lofot, kterou jinde dostanete na informacích zadarmo, tu byla za 15 Nok). Ale nakoupili jsme aspoň nejlevnější párky, 4 brambory a pečivo, protože jsme si večer chtěli udělat táborák. Cestou zpět jsme se pokochali městečkem a zašli jsme si na kávu (a dobít foťák a napustit vody) do restauračky plné turistů. Pohodu a klid nám tam jediné narušoval stůl plný postarších přiopilých Poláků, kteří si hlasitě pouštěli z mobilu laciné diskotékové pecky, dokud na ně personál 2x nevletěl.
Po návratu jsme vyhladovělí rozdělali oheň, opékali párky a dělali brambory, dokud nás déšť nerozehnal do stanů. Tu noc jsme měli aspoň možnost vyzkoušet náš upgrade na stan – velkou zelenou nepromokavou plachtu, která se používá např. na vozíky či na zakrytí dřeva apod. Původní plán byl totiž spávat jen pod plachtou (udělat z ní např. otevřené áčko), ale pak jsme sehnali za 730 Kč náš modrý stan, za což jsme pak byli vděční, i když spolu s báglam tam moc nebylo k hnutí. A vodnímu sloupci 2 000 jsme taky moc nevěřili, tak jsme při hrozbě dešťů přes něj přehodili plachtu a byli jsme tak dokonale chráněni. A vlastně i maskováni, páč náš „modrák“ zářil na míle daleko a přilákával tak více a více stanařů.

Den 7. (11. 8. 2014); poslední den hezky
Po vydatné snídani u moře jsme pobalili stany a dohodli jsme s Lindou a Bernhardem místo, kde se večer potkáme. Dalším jejich i jaší misí na Lofotách bylo totiž navštívit populární „bílé pláže“ (poblíž Leknes). Rozdíl byl jen to, že oni se tam přepravovali busem a my stopem, který nám ten den moc nevycházel. Stopovali jsme u Reine asi 4 hoďky, sežrali jsme z nudy pakl sušenek a sucharů. Potkali jsme cyklo zájezd z Česka a prohodili pár slov. Pak už jsme se znuděně vydali po cestě pěšo. Procházeli jsme zrovna po mnoha mostech, které spojovaly ostrovy, vesničkou s obchodem a s restaurací se sušenými rybami a jinými místními specialitami a zasekli jsme se před dlouhým tunelem (v rozestavěné zóně), kam už se pěšo nedalo. Museli jsme něco stopnout jinak bysme hrozilo, že budeme stavět stan u cesty na staveništi. Štěstěna se na nás ale usmála a po 10 min jsme stopli auto – Španělku Patricii se Sevilli a Řeka Spyridona, kteří měli na ostrovech ještě dva dny dovči. Chudáci toho chtěli co nejvíc vidět a moc času neměli, tak jen pořád jezdili a jezdili. A byli tak zlatí, že i když moc nestíhali, pozměnili kvůli nám plány a zavezli nás až na místo, kam jsme potřebovali – na pláž Haukland. Přijeli jsme právě včas na večeři. Linda s Bernhardem už dávno postavili stan, stihli se vykoupat a začali připravovat i pro nás večeři. Nudlová polívka ze sáčku smíchaná s čínskou polívkou. Na naše tehdejší podmínky luxus. A samozřejmě stihli naplánovat i společný večer. Z našeho plánovaného odpočinku nebylo nic, ale co, jak se říká: „vyspíme se v hrobě“. Po večeři jsme se vydali opět na kopec (asi jen 400 m, naštěstí ne prudký, zato všude kolem plno ovcí) pozorovat západ slunce. Výhled na oblohu a dolů na pláž (kde náš modrý stan opět zářil) zase nezklamal. Po kochandě jsme se vydali na okolo zpět (přes pláž Utakleiv, která byla ještě hezčí než ta, kde jsme nocovali). Výlet se nám protáhl do jedné ráno a pak už jsme mrtvolní a za doprovodu řevu ovcí a uvřeštěných racků zalomili.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s