A znovu Fagerstrand

Jsme si mysleli, že po návratu do Fagerstrandu už nás tu nic nemůže překvapit a nic nového nezažijem, ale opak byl pravdou.

Od 19. 8. 2014 jsme zase pobývali poblíž Osla u Liny s Bosem. Byli rádi, že nás mají zpět, a my byli rádi zase za nějaké to pohodlíčko. A terasa na nás netrpělivě čekala, takže po dvou dnech podovolenkového rádoby odpočinku (hodně jsme pomáhali v domě) jsme se pustili opět do budování. Příjemným rozptýlením bylo, že jsme na jednu noc přizvali přenocovat kluky z Francie. Před odletem měli totiž stanovat ještě dvě noci v Oslu. Počasí se opět zhoršilo a my po nezapomenutelném zážitku z Lofot, kdy nás k sobě vzali cizí lidé, cítili, že bychom měli také udělat dobrý skutek. Domluvili jsme se teda s domácími a napsali jsme klukům. Ti byli nadšení a ihned přifrčeli. Zrovna to i dobře vyšlo, že Lina s Bosem tu noc nebyli doma, takže kluci nemuseli být společenští a mohli v klidu odpočívat. Společně jsme uvařili příjemnou večeři a pokecali. Byli tak vděční za sprchu, pračku a nocleh, že nám druhý den na pár hodin pomohli obouchávat kameny. Pak už jsme se opravdu naposledy rozloučili (doufám ne na dlouho, chystáme se Paula navštívit v jeho rodném domě v horách, kde se jeho máti živí výrobou z kůže).

Dalším ojedinělým zážitkem pro nás bylo, když nás vzali na zahradní párty umělců do Nesodenu. Až do tohoto okamžiku jsme netušili, že je to oblast plná výtvarníků, hudebníků, designérů, filozofů a nevím koho všeho ještě (potkali jsme i vynálezce, scénáristu… ). Dalo se to posoudit i podle oblečení přítomných, takže my jsme si tam v našich turistických hadrách (nic jiného jsme neměli) připadali jak blbci. Vlastně jen ze startu, alkohol odboural zábrany a dokonce se s námi lidé začali i bavit (tak moc, že na nás nezbylo žadné jídlo) :). Večer pokračoval tancem (nějak jsme se zahřívat museli) až do půl 2, což pro nás, co už nejsme zvyklí, bylo dostačující. Kocovina na druhý den naštěstí nebyla tak hrozná, moc jsme toho nepopili (třetinky piva, trochu vína, šáňo na přípitek + nějaké zbytky, které Bose posbíral :))))).

A abychom se nenudili, vzali nás další sobotu do největšího zábavního centra v Norsku – Tusenfryd (jeden z prcků slavil opožděně narozky). Lístek tam stál 350 NOK na den, ale sehnali pro nás volňásky. V životě jsem za jeden den (kecám, za 5 hodin) nezvládla tolik atrakcí. Samozřejmě jsme začali tou nejhustší (a pro mě nejhorší) – Spin Spider. Na tu už mě nikdo nedostane, leda že by se mi projevila skleróza nebo vymazala paměť a já zapomněla, jak to bylo příšerné. Ostatní už byli procházka růžovou zahradou. Ale ne, zase kecám, ješte jsme si nějaký ten adrenalin užili na horských dráhách (Speed Monster) a podobně (Space Shot), ale to největší peklo už jsme měli za sebou. Ještě mě teda zaujal strašidelný dům, na který se sice čekalo 45 min, ale pak jsme se pobavili. Bylo to formou 4D projekce, takže vám pod nohama občas prolítl netopýr a rozhodil vás při střílení laserovou zbraní na zombíky. Škoda jen, že celý hororový příběh byl v norštině… Každopádně jsme si ten den užili jak malí (i přesto, že se nám promíchaly snad všechny orgány v těle a hlavu jsme měli jak po dvoudenním flámu).

A i další sobotu se dodržela neplánovaná tradice našeho venčení a jeli jsme navštívit blešák, který se koná jednou ročně v nedaleké vesnici. Představovali jsme si, že to bude větší, ale i tak jsme si po 4 hodinách pobytu tam nějaké ty kousky odnesli – knížku za 5 NOK a CD (Coldplay,Queen, U2 aj.) taky tak, no nekupte to, konečně ceny pro nás :). Jeden z následujících víkendových dnů patřil také návštěvě galerie a parku v Moss, kde jsme potkali jejich staré známé. Oba byli operní pěvci, u paní to bylo poznat, když se zasmála. Trochu připomínala Růžičkovou. Když večer přišli k nám do domu na návštěvu, šokovala nás další věcí – byla médium. Takže když nám pověděli nějaké svoje zážitky, Kosťa se mnou musel večer chodit na záchod. Zase kecám. Ale skoro.

Začali jsme se zase trochu hýbat, protože na tomto místě jsme docela zlenivěli – kromě pár hodin kopání, kdy jsme levelovali půdu pro další část terasy a kromě lopatění jsme neměli fyzicky náročnou práci, takže naše kondička šla do háje. Ověřili jsme si to i když nás Bo vzal jednou do fitka, kde trénoval. Dali jsme s ním hodinu pilates (to byla ta lehčí čast) a pak následoval kruhový trénink, kdy nám dal teda pořádně zabrat (to jsme se málem i pozvraceli:))). Efektivita cvičení pak klesla, když nám po tréninku koupil pizzu a ještě jsme v autě stlačili Magnum :)). Jeli jsme totiž přímo z posky do Švédska uklidit chatu a nakoupit levné věci na koncert. A tam jsme poprvé v životě viděli lišku – a ne ledajakou. Připomínala nám jednu zakletou princeznu z české pohádky. Ochotně nám pózovala, nejspíš očekávala kus žvance, což se nestalo. Ale to jsme trochu odbočili…

Začal podzim a s ním i období koncertů (stihli jsme jen Elin Furbotn), které se v domě pořádaly – což znamenalo také víc práce pro nás. Pomáhali jsme s úklidem a přípravami a večer jsme s Kosťou obsluhovali v kuchyni za barem (prodávali jídlo a pití, takže jsme byli přímo u zdroje:)). Fajn to bylo, občas trochu chaos před začátkem koncertu, jelikož Line a Bo nejsou v plánování času moc zdatní, ale vždycky se to nějak zvládlo (teda vlastně my jsme to museli nakonec zvládnout). Další stresy nás čekaly poslední víkend, kdy se pořádala párty (Line měla narozky) a byla pozvána kromě přátel také rodina, takže všechno muselo být perfektní. A taky že bylo. Hodně času jsme sice pobývali v kuchyni za barem, ale i tak jsme si to stihli užít.

A ja podzim rychle začal,tak i rychle skončil:). 16. října začalo sněžit. Sice to byl mokrý sníh střídající se s deštěm, takže se nedržel, ale blátíčko to bylo slušné. A v 1 stupni se nám venku moc makat nechtělo, ale chtěli jsme dokončit terasu, tak vždycky když se na pár hodin počasí umoudřilo, naklusali jsme ven. Nestihli jsme to úplně perfektně dokončit, protože nám nevyšly šutry, ale i tak jsme z toho měli dobrý pocit.

A jelikož jsme se za tu dobu tady nepodívali na žádné památky v Oslu, zajeli jsme si i přes hnusné mokré počasí do Vigelands parku, který byl plný nahých lidí (ted jako soch, i když kdo ví, jak v létě:)), ale určitě stál za kukandu.
A to byl vlastně náš poslední výlet za ty necelé dva roky. Uteklo to jako voda. Takže už jen rozloučit se a 27. října hurá domů začít odznova :).

No a příští post už jen kraťoučký, takové malé rozloučení :-).

Reklamy

Další fotky z Fagerstrand

Poslední podívaná a pak už domů…

image

A podzim byl tady.

image

I takhle může vyrůst salát :).

image

Minivrchol u Ski.

image

Švédská liška.

image

Rybařilo se.

image

Největší zábavní centrum v Norsku – Tusenfryd,..

image

…kde jsme potkali našeho idola. ..

image

…a pak jsme se šli zasebevraždit na Spin Spider.

image

Vigelandsparken…

image

…plný naháčů.

image

A samozřejmě se pracovalo…

image

…a kávičkovalo :-).

image

Před :-).

image

A po. Částečně.

image

A final (teda až na to, že nám nevyšly malé šutry na dosyp :-)).

image

Obsluhovali jsme. …sice ne anglického krále, ale na koncertě to taky šlo.

image

A tož jedna závěrečná..co na tom, že se ksichtíme jak debílci:)).

Na Lofoty a stopem zpět (den 1. – 7.)

Tak jako loni jsme si udělali aktivní dovču do Santiága, letos jsme si taky chtěli nějaké to dobrodrůžo užít. Původní plán byl Bergen a okolí, ale všichni nás tlačili na Lofoty (ostrovy severněji u Norska, asi 1430 km od Osla na sever). A jelikož jsme tam našli jízdenky na vlak (vzhledem k počtu kilometrů) za vtipnou cenu asi 1200 Nok pro dva a Lina nám je koupila za to, že jsme u ní zůstali pracovat déle, nebylo co řešit. Sbalili jsme bágly, koupili nejlevnější stan, co jsme našli (asi za 700 Kč, pro dva pohodlný, ale pro dvě osoby a dva velké bágly už nic moc) a vydali se vstříc novým dobrodružstvím. Jelikož se nám toho událo po cestě hodně, snažili jsme si zapsat aspoň to nejdůležitější z každého dne (i tak toho bude ke čtení možná až moc 🙂 ).

Den 1. (5. 8. 2014); občas poprchalo
Něco málo po 14 h jsme z Osla odjeli vlakem směr Bodø, kam jsme dorazili asi kolem 9 h druhého dne ráno. Přestup jsme měli jeden v Trondheimu, kde jsme se tři hoďky procházeli po nočním městě. Za dobu cesty vlakem se nic zvláštního neudálo – teda kromě toho, že jsme každý dostali balíček s dekou, nafukovacím polštářkem, špunty do uší a klapkou na oči, z čehož jsme byli maximálně nadšení, neboť většina toho se nám do stanu hodila.

Kosťa byl vnímavější než já a cestou pochytil ještě další poznatky, takže tady jsou:
Sedíme ve vlaku směr Oslo – Trondheim, kde přestupujeme na vlak do Bodø. Vlak je opravdu luxusní co se týče prostoru na nohy, toaleta na kterou byste se nebáli sednout a do které se vleze vozíčkář i s celou rodinou. Klimatizace je trochu na míň než by nám bylo příjemné (jsme jediní v kraťasích). Velké překvapení je, že pan průvodčí postupně otáčí sedadla z proti směru po směru jízdy a tak se každý může kochat úchvatným prostředím, které pozoruji za oknem vlaku. Renča opět pochrupkává a já se rozhodl opět přispět něčím na blog. Co mě baví je pozorovat lidí závislé na soc. sítích. Dva vzorky v našem vagónu, černoch asi 25, typický hip-hoper a mladá slečna asi 23, typická maloměšťačka. Oba udělali to samé (černocha jsem pozoroval dříve, jelikož s náma jel z Osla, poté přistoupila blondýna). Dva naprosto odlišní lidé, dva naprosto stejné scénáře. Otevřít notebook, otevřít záložku prohlížeče (vyskočí stránka norských drah sdělující, že poskytují zdarma wi-fi s oknem pro login a heslo či novou registraci), nová registrace, zadání potřebných údajů (oba na stejném místě udělali poprvé chybu když nedali  tečky v datech narození), odeslání formuláře, zobrazení že je chyba v datu narození, oprava, odeslání formuláře, error (dle toho co jsem vyčet z programátorské řeči v plovoucím oknu je wi-fi na sračky), pokus o poklikání všude, kontrola jestli to přeci jen náhodou nejede aktualizací nástěnky na fb, po zjištění že to nejede oba vytáhnou iphone a zkouší to tam, nutno podotknout, že ani zde moc neuspěli.
Koukám z okna a je to něco překrásného.  Mrznou mi nožičky a Jay-Z ve sluchátkách už potřetí použil slovo „snít“. Čekají nás další čtyři hodiny cesty a já se jdu kochat.

Den 2. (6. 8. 2014); poprchalo
Ráno jsme přijeli do docela velkého města Bodø. Dál už koleje nepokračovaly, tak jsme si museli vzít trajekt. Chtěli jsme se ale aspoň na jednu noc ve městě zdržet a trochu se tu porozhlédnout. Důležitým úkolem pro nás tady bylo koupit co nejlevnější powerbanku, abychom mohli na Lofotech nabíjet foťák či telefon. To jsme ještě trpěli mylnou představou, že na Lofotech nalezneme pouze pár místních občanů a barák na každém desátém kilometru a jinak nic. Tudíž jsme měli obavy, že bez elektřiny a s vybitým foťákem budem v háji. Kosťa nakonec něco sehnal, akorát že pro foťák to stejně nefungovalo. A ani jsme ji na ostrovech nepotřebovali, protože jsme si věci dobíjeli na trajektu nebo např. po restauračkách – vždycky jsme se někde hezky zeptali. A jelikož se nepoužité zboží mohlo vrátit do 30 dnů bez udání důvodu, powerbanka si s nama objela Lofoty a pak jsme ji v jiném městě vrátili.
Ale zpět k Bodø. Město nic moc, polovinu času jsme sice trávili v obchoďáku ukryti před deštěm, ale i to, co jsme viděli v centru, nám nepřišlo úchvatné. Kdo ví, možná to bylo tím počasím. Každopádně je to poslední místo, kde si můžete nakoupit jídlo bez ostrovní přirážky :).
Na noc jsme se chtěli ubytovat přes Coughsurfing, spojili jsme se se sympatickou Meggie a jejím přítelem Magne, kteří nás ale nakonec nemohli ubytovat. Tak nás aspoň pozvali na kafe do místni kavárny „Kafka“ (vřele doporučujeme, kafe asi 33 Nok). A jelikož stále pršelo a my nechtěli stavět náš „super nepromokavý“ (myšleno ironicky) stan za deště, zašli jsme ještě do místní hospůdky. Všichni tady pili pivo, tak že si jednoho půlitra na začátek dovči dáme. Chtěli jsme pozvat i Meggie, ale když viděla Kosťův výraz poté, co hospodský sdělil cenu za pivo, chápavě si ho zaplatila sama. 64 Nok za jedno. Nejdražší pivo v našem životě jsme cucali asi dvě hoďky, než aspoň trochu přestalo pršet. Pak jsme sd rozloučili a našli jsme si za městem (asi 45 min chůze) dětské hřiště s grilem a zastřešenou boudou, takže stačily jen spacáky a nějak jsme se tam na zemi vyspali.

Den 3. (7. 8. 2014); lehce poprchalo
Ráno jsme se posbírali, zašli jsme si znovu s Meggie na kafčo a 16:30 jsme odjeli trajektem směr Lofoty. Měli jsme na výběr – buďto jet přímo do Moskenes (cesta tuším trvala dvě hoďky) nebo jet za stejnou cenu (360 Nok) okružní jízdu kolem dalších ostrovů a dorazit na Lofoty kolem půlnoci. Volba byla jasná. Nebylo kam spěchat a na trajektu bylo pohodlí, tak jsme se nechali trochu povozit. Počasí se mezitím vytříbilo a my se mohli kochat z paluby trajektu, dokud nezačala být kosa.
Po příjezdu do Moskenes jsme si hledali místo pro stan. Prvni pokus nevyšel (nějaký podvodněný plácek na soukromém pozemku), zato druhý pokus už byl lepší – místečko kousek u cesty s výhledem na moře, sice taky trochu mělký, ale taková půda byla na Lofotech hodně. A tak jsme v jednu v noci poprvé stavěli náš stan :).

Den 4. (8. 8. 2014); krásně
Probudili jsme se do nádherného slunečného dopoledne. Čas nás netlačil a tak jsme se až do oběda váleli před stanem a čuměli na moře a ptáky. Konečně dovolená, jak má být. Tím obědem jsem myslela rybičky a suchary. Celý náš výlet byla jednotvárná strava: suchary (velký balík za 12 Nok), nejlevnější salámy (kolem 20 Nok), sýrová nátěrka za 15 Nok, velký balík sušenek (za zhruba 13 Nok), které jsme později ubgradovali něčím jako je Nutella (za 12 Nok), samozřejmě rybičky a tuňáky v konzervě a sem tam nějaký ten příležitostný bonus. No žádná sláva, ale čistě za jídlo jsme za ty 2 týdny ve finále zaplatili zhruba 1500 Kč (teda pokud se to jídlem dalo nazvat). A to jsme nehladověli, spíše naopak – při stopování jsme se nudili, tak jsme pořád tlačili sušenky nebo suché krekry.
Než jsme se vydali do místního Infocentra pro mapy, vykonali jsme naši první tábornickou hygienu. Bohužel poblíž byl jen malý pramínek vody tekoucí po kamenech, ale i tak to stačilo. Poradili jsme si. Vytáhli jsme houbu (jsem tušila, že se bude na něco hodit), nechali ji nasáknout vodou a umyli se. Jediný háček byl v tom, že to byla asi houba na auta s přidaným mýdlem či saponátem uvnitř. Ale ten tam nebyl věčně, tak pak už se to dalo.
Čisťouncí jak dětská prdelka jsme se pak vydali do Infocentra posbírat mapy a nechat si poradit, kde je co k vidění a kam vylézt. Poté jsme se po silnici vydali do vesničky (či města ?) s nejkratším názvem „Å“. Už po cestě jsme pozorovali, že Lofoty nejsou tak pusté, ale naopak – kromě místních zde naleznete spustu turistů (také hodně Čechů), nadsazené ceny, kempy, sem tam restauračky. Ne nadarmo jsme četli, že se tu lidé živí rybolovem a cestovním ruchem. Ale i tak (když sejdete z cesty) se tu klidné místa dají najít.
„Å“ jsme jen v rychlosti proletěli, načepovali jsme ve staré pekárně vody a kolem 18h jsme se vydali zpět směr Moskenes. Dneska jsme chtěli přenocovat někde v horách – slečna na Info centru nám poradila najít v kopcích turistickou chatu Munkebu, že kolem ní se dá postavit stan (pokud bychom chtěli přespat v ní, museli bychom zaplatit nějaký turistický poplatek a to my neee. Prý je to tak dvě hoďky, počasí mělo být i následující den dobré, tak jsme to chtěli zkusit. Sešli jsme tedy z hlavní cesty (vede jen jedna přes celé ostrovy, hodně tunelů ve skalách a mostů pro spojení jednotlivých ostrůvků) a vydali se kolem jezera a vodopádů vzhůru. Turisti kolem začali řídnout čím více jsme stoupali. Kopce byly sice jen něco kolem 500 m nad mořskou výškou, ale občas prudké a místy jsme si museli pomáhat řetězy. A se všemi věcmi to byl záhul výšlap – oba bágly kolem 15 kilo (Kosťa víc a navíc v ruce stan a na břichu batůžek s jídlem a vodama). Ze dvou hodin se staly 3h a 30 min. Vždycky jsme viděli nějaký vrcholek a mysleli jsme, že na vrcholku někde bude ta chata a pořád nic. Potkali jsme pána, prý za 20 min tam budem. Houby. 20 min možná směrem dolů a s lehkým batůžkem. Nebýt toho úžasného výhledu kolem, tak na to asi kašlem. Nakonec jsme se tam kolem 21h doškrábali. Chata byla uprostřed ničeho, kolem stály už tři stany, takže byl trochu problém najít rovné nebažinaté místo v závětří. Ale podařilo se a my mohli po konzervové večeři znaveni usnout (spacáky obstály v zimě dobře, jakmile totiž zapadlo slunce, navlekli jsme na sebe vše včetně čepic a málem i rukavic).

Den 5. (9. 8. 2014); krásně
Po včerejším výšlapu jsme spali jak mimina. Po probuzení jsme se rozhodovali, zda pokračovat dál a vylézt na nejvyšší horu (s tím, že věci bychom nechali ve stanu – úžasná výhoda, nemuseli jsme se bát, že budou odcizeny :)). Ale pak jsme to vzdali, protože jsme se ptali těch, co už tam byli (pán z Ostravy a druhý od Zlína), jaká je tam cesta – mám totiž hrůzu ze strmých výšlapů, kde pode mnou nic není a já se můžu svalit dolů úplně jak hruška bez naděje, že se na nějakém tom výklenku stihnu zachytit. A tak by to bylo i tam, tak jsme se rozhodli (Kosťa solidárně se mnou) jen pro menší procházku po okolí a zevling na sluníčku u stanu, kde jsme pozorovali, jak se týpek vesele koupe v jezírku s pitnou vodou. Ještě že jsme si nabrali předtím. Žízní tady neumřete, vodu můžete nabírat z pramenů skoro kdekoliv. S koupáním je to horší, páč přestože bylo horko a všude kolem plno jezírek a jezer, ve většině bylo zakázáno se koupat právě z důvodu, že to byla pitná voda. Ale my si jedno malé nezakázané našli a zase se jednou pořádně umyli.
Kolem druhé jsme začali postupně slézat dolů. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se bála. Celou noc jsem trpěla představou, že na místech s řetězy se s báglem neudržím a poletím jak střelená husa. Naštěstí se nestalo a my se dostali opět na hlavní, po které jsme pokračovali dál do Reine (turisticky oblíbená vesnička). Tam jsme měli docela problém najít místo pro stan. Ještě že jsem se zeptala (Kosťovi to mužská ješitnost nedovolovala) páru (přibližně v našem věku), jestli o něčem neví. Věděli a k tomu jsme si našli nové přátele – a to nejen kvůli tomu, že měli vařič :D, ale také to byla naše „krevní skupina“. Vzali nás s sebou na docela velký výběžek k moři (viděli jsme ho z dálky, ale říkali jsme si, že je to asi bude soukromý pozemek) a tak se z nás stali stanoví sousedi. Jmenovali se Linda a Bernhard (z Rakouska) a byli zrovna v Norsku a na Lofotech na dovči (kdo ne v tuto dobu :)). Trochu jsme večer splkli, zbytek tlachání jsme si nechali na ráno, kdy nám uvařili společnou snídani – kaši z ovesných vloček s jablkem a čaj – luxus po všech těch sušenkách a sucharech.

Den 6. (10. 8. 2014); hezky, večer sprcha
Jelikož plácek, kde jsme stanovali, byl luxusní (v malém jezírku jsme se mohli trochu umýt i oprat oblečení), rozhodli jsme se (stejně jako naši noví známí) strávit zde den a ještě jednu noc. Měli jsme štěstí, že Linda a Bernhard měli průvodce a tak nějak i představu, co se má v daném místě vidět (my šli povětšinou „naslepo“). Naplánovali celý den a my s tím nadšeně souhlasili.
Po snídani se šlo vylézt na Reinbringen (hora hned u Reine, necelých 500 m). Tam jestli u minulého výšlapu jsem měla málem naděláno, tak tady už definitivně ano. Stoupání nahoru trvalo sice jen tak dvě hoďky, ale strmák to byl pořádný (teda aspoň pro mě). Kdyby nešli ti dva s námi (nechtěla jsem se nechat zahanbit), tak to vzdávam. Nicméně jsem byla ráda, že jsem se překonala, protože ten výhled (hlavně na Reine) stál za to. Předpokládám to bylo jedno z míst, odkud se fotí na pohlednice a do časáků. Měli jsme i štěstí na počasí (za deště by ten stoupák byl o hubu), páč bylo nádherně, takže jsme po slezení dolů mohli dát i koupačku v průzračně čistém moři (na 4 min, dýl se v té ledové vodě nedalo) a mezitím nám u stanu krásně schlo prádlo. Odpoledne jsme všichni šli doplnit zásoby jídla do místního COOPu, kde panovaly turistické přirážky (např. i mapka Lofot, kterou jinde dostanete na informacích zadarmo, tu byla za 15 Nok). Ale nakoupili jsme aspoň nejlevnější párky, 4 brambory a pečivo, protože jsme si večer chtěli udělat táborák. Cestou zpět jsme se pokochali městečkem a zašli jsme si na kávu (a dobít foťák a napustit vody) do restauračky plné turistů. Pohodu a klid nám tam jediné narušoval stůl plný postarších přiopilých Poláků, kteří si hlasitě pouštěli z mobilu laciné diskotékové pecky, dokud na ně personál 2x nevletěl.
Po návratu jsme vyhladovělí rozdělali oheň, opékali párky a dělali brambory, dokud nás déšť nerozehnal do stanů. Tu noc jsme měli aspoň možnost vyzkoušet náš upgrade na stan – velkou zelenou nepromokavou plachtu, která se používá např. na vozíky či na zakrytí dřeva apod. Původní plán byl totiž spávat jen pod plachtou (udělat z ní např. otevřené áčko), ale pak jsme sehnali za 730 Kč náš modrý stan, za což jsme pak byli vděční, i když spolu s báglam tam moc nebylo k hnutí. A vodnímu sloupci 2 000 jsme taky moc nevěřili, tak jsme při hrozbě dešťů přes něj přehodili plachtu a byli jsme tak dokonale chráněni. A vlastně i maskováni, páč náš „modrák“ zářil na míle daleko a přilákával tak více a více stanařů.

Den 7. (11. 8. 2014); poslední den hezky
Po vydatné snídani u moře jsme pobalili stany a dohodli jsme s Lindou a Bernhardem místo, kde se večer potkáme. Dalším jejich i jaší misí na Lofotách bylo totiž navštívit populární „bílé pláže“ (poblíž Leknes). Rozdíl byl jen to, že oni se tam přepravovali busem a my stopem, který nám ten den moc nevycházel. Stopovali jsme u Reine asi 4 hoďky, sežrali jsme z nudy pakl sušenek a sucharů. Potkali jsme cyklo zájezd z Česka a prohodili pár slov. Pak už jsme se znuděně vydali po cestě pěšo. Procházeli jsme zrovna po mnoha mostech, které spojovaly ostrovy, vesničkou s obchodem a s restaurací se sušenými rybami a jinými místními specialitami a zasekli jsme se před dlouhým tunelem (v rozestavěné zóně), kam už se pěšo nedalo. Museli jsme něco stopnout jinak bysme hrozilo, že budeme stavět stan u cesty na staveništi. Štěstěna se na nás ale usmála a po 10 min jsme stopli auto – Španělku Patricii se Sevilli a Řeka Spyridona, kteří měli na ostrovech ještě dva dny dovči. Chudáci toho chtěli co nejvíc vidět a moc času neměli, tak jen pořád jezdili a jezdili. A byli tak zlatí, že i když moc nestíhali, pozměnili kvůli nám plány a zavezli nás až na místo, kam jsme potřebovali – na pláž Haukland. Přijeli jsme právě včas na večeři. Linda s Bernhardem už dávno postavili stan, stihli se vykoupat a začali připravovat i pro nás večeři. Nudlová polívka ze sáčku smíchaná s čínskou polívkou. Na naše tehdejší podmínky luxus. A samozřejmě stihli naplánovat i společný večer. Z našeho plánovaného odpočinku nebylo nic, ale co, jak se říká: „vyspíme se v hrobě“. Po večeři jsme se vydali opět na kopec (asi jen 400 m, naštěstí ne prudký, zato všude kolem plno ovcí) pozorovat západ slunce. Výhled na oblohu a dolů na pláž (kde náš modrý stan opět zářil) zase nezklamal. Po kochandě jsme se vydali na okolo zpět (přes pláž Utakleiv, která byla ještě hezčí než ta, kde jsme nocovali). Výlet se nám protáhl do jedné ráno a pak už jsme mrtvolní a za doprovodu řevu ovcí a uvřeštěných racků zalomili.

Na Lofoty a stopem zpět (den 8. – 15.)

A pokračujeme…

Den 8. (12. 8. 2012); odpoledne začaly deště
Ráno jsme se všichni vyhrabali ze stanu, trochu ve spěchu se vše sbalilo (vypadalo to, že kdykoliv může začít pršet) a vydali jsme se pár kiláků pěšo, abychom se zase dostali na hlavní. Dalším místem, kde jsme se měli s Lindou a Berndhardem opět sejít, bylo hlavní město Lofot – Svolvær. Děcka opět jeli busem a my opět stopovali. Ten den jsme měli štěstí, měnili jsme sice auta třikrát, ale na místo jsme dojeli dvě minuty po nich.
Neskutečně pršelo. Šli jsme společně do Infocentra pobrat materiály a poté se naše cesty rozdělily – děcka si vzali chatku, protože si chtěly odpočinout a na ráno měly naplánovaný placený výlet na velryby. My se zatím unavení a promoklí uchýlili přečkat ten hnus do místního obchoďáku. K večeru jsme vystihli chvilku, kdy pršet trochu přestalo, a vydali jsme se hledat ven z města místo pro stan. Byli jsme už unavení a protivní a kolem stále samé baráky (nemůže se stavět stan na soukromém pozemku a míň jak 150 m od obytné budovy bez souhlasu majitele). Procházeli jsme kolem jednoho domu, kde postarší pán důchodového věku stavěl na zahradě kamennou zídku, což nás jakožto již v tomto oboru zkušené pracanty zaujalo. Pak za ním přišla paní (usoudili jsme, že jeho žena) a usmála se na nás. My jí úsměv opětovali a pokračovali jsme v cestě. Proběhlo mnou nutkání vrátit se těch pár metrů a zeptat se jich, jestli neví o nějakém místě, kde můžem rozložit stan. Kosťa se mi to díky mužské ješitnosti snažil rozmluvit (opět), ale já se nedala. Vrátila jsem se a zeptala se paní. Ta mi trochu lámanou angličtinou poradila, že je tu levný kemp a že se platí nějak 200 Nok za stan. Já jí zase vysvětlila, že jsme z Česka a že 200 Nok na noc za stan pro nás zas až tak levné není a že hledáme plácek zdarma. Paní prohodila s mužem něco norsky a prý že můžem přespat u nich v domě jestli se nám tam bude líbit. Nevěřila jsem vlastním uším a tak jsem skočila pro Kosťu, aby mě ujistil, že jsem rozumněla správně. A taky že jo. Pro jistotu jsem paní ještě jednou sdělila, že jí nemůžem ubytování zaplatit. A ona na to odvětila, že nevadí, že tam budem jen tak pro zábavu (v tu chvíli jsem si vzpomněla na „Hostel“ a představila si, jakou zábavu by s námi mohli taky mít) (Pzn. Kosťa: tak to jsem si nemusel představovat). Začalo pršet a my se rozhodli to risknout a nabídku noclehu jsme přijali. Ale pod podmínkou, že starému muži pomůžeme pár hodin se zídkou, což prvně nechtěli, ale následně to uvítali s velkou radostí a vděkem.
Shodili jsme tedy bágly, vzali si pláštěnky, plavkové kraťasy a pracovní boty, které jsme si s sebou vzali (tak nějak jsme tušili, že si nás i na dovči práce zase někde najde). Pán moc anglicky neuměl, ale nějak jsme se domluvili (práce nebyla složitá, vození štěrků a šutrů).
Asi po dvou hoďkách práce nás zastavili, jelikož jim přijela návštěva (dobré znamení, že to nejsou samotářští podivíni), a přizvali nás na kávu a domácí roládu. Začali jsme se o nich dovídat něco víc. Paní (Turid) byla učitelka znakové řeči a angličtiny v důchodu (výborná kuchařka a pekařka) a pán (Johan) byl bývalý rybář (se zálibou v kutilství a hlavolamech). Měli spoustu dětí, vnoučat a pravnoučat a měli rádi, když to v domě „žilo“. Zrovna tam ale nikdo nepobýval, tak asi proto si nás tam pro rozptýlení přizvali. A my vzali za vděk sprchou a postelí a jako bonus luxusní domácí kuchyní. A starali se o nás jako o vlastní. Po večeři nás vzali na projížďku po okolí a na místo (zátoka asi 10 min jízdy za město), kde přežívá jedna velryba. Podařilo se nám párkrát zahlédnout její hřbet a byli jsme o to víc nadšení, že jsme za tento zážitek nemuseli platit těžký peníz. A to jsme chtěli velrybu i na doporučení našich známých ochutnat, ale když jsme viděli ty ceny v restauračkách, utřeli jsme si sliny a nechali zajít chuť. Turid a Johan jako by to tušili a na druhý den nám k obědu připravili velrybu na houbách. Byli prostě senzační.

Den 9. (13. 8. 2014); stále zataženo s občasným deštěm
A protože nám u Turid a Johana bylo dobře a protože se počasí ještě neumoudřilo a nám se nechtělo stanovat v dešti, rozhodli jsme se zůstat ještě jednu noc a přes den jim pomoct ještě se stavěním zdi. Za naše rozhodnutí byli moc rádi a opět nám vyvařovali a starali se o nás jak o vlastní. Jinak kromě nadstandardního pohodlí se pro nás nic speciálního neudálo, za což jsme byli i rádi, protože jsme nějaký ten odpočinek potřebovali. Jen jsme se šli po práci projít po městě a náhodou jsme narazili zase na Řeka a Španělku, co nás tenkrát brali stopem. A vypili jsme si jedno plechové pivo na lavičce u přístavu. A Kosťovi se povedlo vrátit v Expertu powerbanku, kterou jsme nepoužili, takže jsme kvůli ní nemuseli jet zpět do Bodø. A jinak nic.

Den 10. (14. 8. 2014); počasí se vylepšilo, už ani moc nepršelo
Naplánovali jsme si na půl 4 odjezd trajektem do Skutviku. Řešili jsme, jestli jet tam, pak se dostat asi 30 kiláků na hlavní tah E6 (s tím, že možná než se dostanem na E6 v těch kopcích nic nestopnem) a pak postupně stopovat směr Oslo. Další možností bylo vrátit se přes celé Lofoty zpět do Moskenes, přejet trajektem zpět do Bodø a pokračovat také směr Oslo. Nám se ale nechtělo vracet stejnou cestou a chtěli jsme spíš vidět ještě něco nového, tak jsme se rozhodli pro první variantu.
Chtěli jsme ještě celé dopoledne pomáhat s prací (docela se s tím za těch pár hodin s námi hodně pohlo), avšak po dvou hodinách nás utli a že jedem ještě ryhle na výlet. Tak proč ne. Zavezli nás do překrásné rybářské vesnice Henningsvær. Jako první jsme navštívili kavárnu, kde se vyrábí a prodávají svíčky (totálně plná, luxusní koláče), pak nás vzali do galerie obrazů od Erik Carl Haar, kde nám popovídali hodně zajímavých příběhů (byli docela fandové umění) nejen k obrazům, ale i ze života rybářů. Následovala projekce fotek z Lofot, kdy už jsme usoudili, že trajekt nestíháme, tak jsme se rozhodli, že pojedem dalším o půl 10 večer, což až tak moudré nebylo, páč jsme měli raděj počkat do rána, ale už jsme nechtěli víc otravovat, i když jim by to nevadilo. Hlavně už nám připravili i večeři na rozloučenou (v hodně svátečním stylu), tak už nám bylo blbé pobyt prodlužovat. Naposled jsme si nacpali pupky (hlavně výbornými zavařenými Rubus chamaemorus – shluk oranžových kuliček plných vitamínu C (pzn. Kosťa: to je popis jak poď na mě z boku :D) , které rostou na horách na severu Norska, a které mi doma budou opravdu chybět), konečně jsme ochutnali sušenou rybu, vyfasovali jsme na cestu chleba a nějakou tu kačku za práci a prý Kosťovi na narozky (vehementně jsme peníze odmítali, ale nakonec zvítězili – ale nebojte, už jsme vymysleli, čím se jim odvděčíme) a pak nás odvezli na trajekt. Prostě mazec. Zeptáte se jen na místo pro stan a úplně cizí lidé vás vemou přespat, nakrmí vás, zaplatí vám kavárny a galerie, vemou vás na velryby a ještě vám dají peníze. Proč není každý takový?:)))).
Stále ještě nechápajíc co se za poslední dny stalo jsme seděli na trajektu směr Skutvik. Dorazili jsme tam kolem půlnoci, přivítala nás černota a slejvák. Bez šance najít místo pro stan, tak jsme zakotvili v přístavu před kavárnou, kde jsme pod stříškou vybalili spacáky a tři hoďky si schrupli.

Den 11. (15. 8. 2014); s přestávkami prší, občas slunko
Jelikož jsme ponocovali na soukromém pozemku, hned za rozbřesku jsme si sbalili svých pět švestek a vydali se po silnici. Poštěstilo se nám v pět ráno potkat losí rodinku. Když zrovna pršelo, schovali jsme se do autobusové zastávky (malé dřevěné domečky, v některých byla i knihovna), občas jsme si tam i trochu schrupli. Až začali jezdit první auta, započal i náš stop. Docela se ten den dařilo (i přes všechno to zmoknutí) a my se dostali dál, než jsme čekali (za ten den jsme dali asi 350 km). Potkali jsme i zajíavého týpka – stopaře, který se večer před tím v hospodě vsadil, že se dá  bez peněz dostopovat z jednoho města na severu (už nevíme jakého) do Osla. Sice vypadal po flámu rozbitě, ale vypadalo to, že to dá. Jedna řidička mu dokonce koupila i jídlo, my ho obdarovali alespoň petkou s vodou. Nás poslední řidič vyhodil za velkým městem Mo-I-Rana asi v 10 h večer. Vydali jsme se po cestě hledat příhodné místo pro stan, což bylo nemožné. Z jedné strany cesty koleje a moře, z té druhé skály nebo domky. U cesty nebyl žádný chodník a čím více se stmívalo, tím více byla cesta frekventovanější (hlavně velkými auty), takže i s reflexními páskami to bylo o hubu, protože auta chodce na cestě nečekala a ani my neměli na některých místech kam uhnout. Utahaní, protivní a zoufalí jsme až kolem půlnoci vlezli někomu na soukromý pozemek (naštěstí z domu nebylo na nás na zahradě vidět), rozbalili jsme jen spacáky (nechtěli jsme tam provokativně stavět náš modrý stan), snědli poslední konzervy tuňáka a na pár hodin jsme zalehli.

Den 12. (16. 8. 2014); docela hezky, občas slunečno
Asi v 6 h jsme sbalili rosou navlhlé spacáky, rychle (dokud nebyl velký provoz) jsme našli místo na stopa a pokračovali v této činnosti. Tento den byl ale výjimečný tím, že měl Jirka narozky, tak jsme se nechtěli nikam honit. V jedom skanzenu jsme si dali narozeninové vafle a kávičku (20 Nok za 1 kafe a taktéž za 1 vafli) a užívali jsme si relax na sluníčku. Asi kolem 17 h jsme to zapichli. Jak jsem říkala – nechtěli jsme ten den hnát (urazili jsme asi jen několik desítek kiláků). Cestou jsme se stavili v obchodě vrátit nasbírané plechovky a petky, které jsme sesbírali podél cesty (takhle jsme si při stopu vydělali aspoň na půlku chleba). A taky jsem chtěa Kosťovi připravit narozeninovou večeři, takže v rámci studené kuchyně a cenového limitu se jednalo o sýr, salát, olivy, brambůrky a pivo (+ jako dárek dvě různé norské piva).
Pro stan jsem chtěla v Trofors najit nějaké romantické místo. Nepodařilo se, zato jse měli plácek velmi originální – u benzínky (teda kousek od ní, tak jsme měli klid, jen kolem jedoucí auta to nechápala). Když nás totiž jeden doktor vyhodil na benzině (nabízel nám i možnost postavit si stan u nich na zahradě, ale my chtěli mít ten večer klid a odpočinout si), šla jsem se zeptat obsluhy, zda neví o nějakém plácku. Klučina se nám zeptal majitele benzínky a ten nám přímo nabídl místo mezi sjezdem z hlavní cesty a benzínkou a s krásně posekanou travičkou.
Po pár dnech jsme konečně postavili stan, dali si vydatnou nezdravou večeři a chystali se usnout jak mimina. Náš odpočinek nám trochu oddálili dva stopaři z Francie – Poal a Cedric (něco přes 22 roků), které jsme potkali už o den dříve, a se kterýma jsme se u silnice neustále potkávali (stopovali taky do Osla). Bylo to fajn mít na cestě další spřízněné duše a občas si od stopování odpočinout malým splknutím. Hoši byli ale lepší než my – začali stopovat už ve Finsku, pak navštívili Nordcap (nejsevernější místo Evropy), což bylo původně naším plánem, ale vzhledem k podmínkám jsme to vzdali. Nakonec jsme asi i udělali dobře (co jsme teda slyšeli od nich). Byla tam už kosa a nedalo se tam v pustině moc koho stopnout. Třeba si to dáme příště autem.

Den 13. (17. 8. 2014); slunečno s přeháňkami
Vyspaní do růžova jsme si udělali minimální hygienu aspoň vlhčenými ubrousky (třetí den bez sprchy a ve stejných hadrech začínalo být dobrodrůžo), na benzině jsme si vyčistili zuby a dopustili vodu, ještě jednou jsme slušně poděkovali za nocleh a vydali jsme se opět kousek šlapat po cestě a zvedat palec. Dnešním cílem bylo velké studentské město Trondheim, kde jsme se měli potkat i s Frantíkama a možná i s Lindou a Bernhardem, jelikož tam den předtím dorazili taky. Ten den jsme ujeli taky něco kolem 400 km, ale čím více jsme se blížili k Trondheimu, tím více nám zamrzal úsměv. Chcalo a chcalo. Italská rodinka s karavanem nás vysadila kolem 17 h na okraji města a my ještě asi hoďku zkoušeli štěstí, ale marně. Po dvouproudovce valila auta závratnou rychlostí a i když to bylo na autobusové zastávce, nikdo nebyl ochotný zastavit. Toto pravidlo už se nám potvrdilo – v „prdelovicích“ či v horách, kde auto projelo občas, nám vždycky někdo zastavil. Asi se slitovali a nechtěli nás tam nechat dešti či divoké zvěři napospas a nebo prostě byli hodnější než měšťáci a zastávali heslo: „musíme si pomáhat“. Avšak ve městech či za velkými městy, kde se to auty jen hemžilo – nic. Byl problém tu i najít místo pro stan, proto jsme neměli města rádi.
Po marném pokusu jsme to vzdali a vydali jsme se do centra do Mekáče usušit a na kafe, záchod a wifi. Šli jsme „najisto“, protože když jsme jeli vlakem do Bodø, v Trondheimu jsme při přestupu čekali 3 hoďky, tak jsme si většinu města prohlídli. Z Mekáče jsme napsali Frantíkům a párečku z Rakouska. První za námi dorazili kluci (taky pěkně zničení a zmoklí) a přinesli nám trochu světla do našich zoufalých dušiček (řešili jsme, kde budem spát – potřebovali jsme se pořádně vyspat a ve velkém městě je problém najít místo, aniž by ses nemusel mít na pozoru). Holka, co je tu vysadila, jim poradila, že se tu dá postavit stan na pláži. Tak jsme se domluvili, že se vydáme pláž hledat spolu. Mezitím ještě dorazila Linda s Bernhardem. Udělali Kostíkovi krásné narozeninové překvápko – uprostřed náměstí mu zazpívali „Happy birthday“ a předali mu narozeninovou roládu z obchodu ozdobenou květinou z květináče na náměstí. My jsme skočili do Meka pro narozeninové kávičky pro všechny a podělili jsme se se sladkou mňamkou. Pak se Linda s Bernhardem vydali na vlak směr Oslo a my s klukama jsme začali hledat pláž (už taky bylo kolem desáté), která měla být asi 40 min z centra. Trochu jsme se tam potmě zamotali a přešli jsme odbočku, takže ze 40 min byla hoďka a půl. Nicméně pláž jsme našli a i skvělý plácek pro dva stany a se záchodem. Právě včas, začalo zase pršet. Podělili jsme se s klukama o zbytky jídla (my vytáhli suchary a nejlevnější kaviár v tubě, kluci zbytek salámu a sušené meruňky) a každý jsme si zalezli do svojí nory.

Den 14. (18. 8. 2014), většinou slejvák
Ráno jsme se rozloučili s klukama a šli zkusit posledního stopa na benzínku do města. Měli jsme s Kosťou domluvu, že když během hoďky nic nestopnem, koupíme do Osla listky na vlak za 598 Nok pro dvě osoby, který měl jet následující ráno (lístky na tento den byly o dost dražší). Už jsme neměli sílu pokračovat v tomto počasí se stopem. A už jsme se i začínali cítit a nevypadali jsme moc upraveně, tak jsme si říkali, že se i tím snižuje šance, že nás někdo vezme. Nikdo nás samozřejmě nevzal (kdo by chtěl taky do auta dvě zmoklé slepice), tak jsme se šli zašít dolů do Mekáče a koupili jsme lístky. Po pár hodinách za námi přišli vyšťavení Frantíci – jeli autobusem kousek dál za město zkoušet stopa, ale taky nic, tak se rozhodli taky vzít vlak, ale za levnějc museli jet až den po nás.
Celý den pršelo, tak jsme jen přebíhali mezi Mekáčem (tam už nás znali) a vlakovým nádražím, takže žádné vzrůšo. Večer jsme se s klukama definitivně rozloučili (jsme se loučili aspoň 6x, ale vždycky jsme se potkali), koupili jsme si na poslední slavnostní večeři půl kila bramborového salátu za 12 Nok a chleba (plus něco do vlaku) a vydali jsme se nocovat na vlakáč. V budově byl smrádek a teploučko, ale před 12 h se zavřela. Vyhlídli jsme si pod stříškou před budovou jednu z laviček, položili jsme na ni karimatku a vytáhli jeden spacák na přikrytí. Vedlejší lavičku si obsadila postarší paní, chystala se taky ulehnout. Kosťa zvažoval, že jí můžem darovat naši starší karimatku. Ještě že jsme to neudělali, páč by nám ji asi omlátila o hlavu. Vybalila si lepší vybavení, než jsme měli my – samonafukovací karimatku a něco teplého na přikrytí.
Druhou naší tamní kolegyní byla asi padesátiletá blonďatá rozcuchaná šílená paní, které jsem měla tendenci nabídnout zbytek bramborového salátu (Frantíci nás varovali, že toho je hodně), což jsem poté, co vytahla luxusní velký hambáč, o kterém se nám mohlo jen zdát, neudělala. Ta nespala, prý si tam zpívala a občas se jen tak smála, jak to šílení lidi dělají. Já spala, Kosťa mi to vyprávěl. Uložila jsem se taky na lavičku a usnula jsem, Jirka díky připojení k internetu vydržel hlídat a nespát (jen pořádně vymrzl) až do pěti ráno, kdy se budova opět otevřela. A 5:45 nál jel vlak. Jupí.

Den 15. (19. 8. 2014); slunečno
Ve vlaku jsme se trochu prospali a s jedním přestupem jme dorazili kolem 14 h do Osla. Tam jsme se trochu zamotali při hledání toho správného trajektu na pevninu, kde jsme si pak vzali bus směr Fagerstrand a kolem 18 h jsme slavnostně dorazili „domů“.
Teplé jídlo, sprcha a záchod a spaní v posteli. Po takových výletech si člověk aspoň na chvilku váží takovýchto běžných věcí. Ještě min 4 dny jsme se po dovči zbrchávali, ale stálo to za to (i když ta stopovací část byla fakt záhul). Kromě zážitků jsme našli i nové přátele a nějaké to poučeni pro nás.

Závěrem bychom chtěli poděkovat Lině, že nám koupila lístky na vlak, všem zmíněným osobám a všem těm, kdo šlápli na brzdu, když jsme stáli u cesty se vstyčeným palcem (ať už to byl doktor, distributor kávy, studentka či paní z kanceláře, ochranka ve vikingském muzeu, páreček na dovolené, rodinka s karavanem atd.). Takže DÍK MOC!

Lofoten fotky I.

Určitě jste tak jako my stejného názoru, že málokdy se na fotkách dá zachytit daný okamžik či reálná krása. Ale i tak sem nějaké ty fotky plácnem, ať se máte čím zabavit v obědové pauze :-).

image

Už cesta tam vlakem začínala být zážitek.

image

Přestup v Trondheimu, …
image

…kde byla „konečná“ norské poutní cesty.

image

Přečkáváme déšť v Bødo, …

 

wpid-dscn8262.jpg

…kde jsme pak nocovali za městem.

image

Cesta trajektem na Lofoty.

image

A jedeme dál… (v pozadí dřevěné stojany na sušení ryb).

image

První ráno na Lofotech (Moskenes).

image

A taky pokus o první hygienu.

image

A hele, co jsme před Infocentrem v Moskenes našli :-). (schválně, jestli si všimnete)

image

Iron Man: Å,E,I,O,U
Surikata: OUjééé

DSCN8345

V Å. 🙂

DSCN8350

Uchváceni už při začátku cesty k chatě Munkebu.

image

Začalo přituhovat.

image

Ale pořád jsme se měli čím kochat.

image

A to jako fakt že jo.

image

Cíl dosažen.

image

Hochy to stoupání taky pěkně zmohlo,…

image

…tak jsme se museli posilnit :-).