Na Lofoty a stopem zpět (den 8. – 15.)

A pokračujeme…

Den 8. (12. 8. 2012); odpoledne začaly deště
Ráno jsme se všichni vyhrabali ze stanu, trochu ve spěchu se vše sbalilo (vypadalo to, že kdykoliv může začít pršet) a vydali jsme se pár kiláků pěšo, abychom se zase dostali na hlavní. Dalším místem, kde jsme se měli s Lindou a Berndhardem opět sejít, bylo hlavní město Lofot – Svolvær. Děcka opět jeli busem a my opět stopovali. Ten den jsme měli štěstí, měnili jsme sice auta třikrát, ale na místo jsme dojeli dvě minuty po nich.
Neskutečně pršelo. Šli jsme společně do Infocentra pobrat materiály a poté se naše cesty rozdělily – děcka si vzali chatku, protože si chtěly odpočinout a na ráno měly naplánovaný placený výlet na velryby. My se zatím unavení a promoklí uchýlili přečkat ten hnus do místního obchoďáku. K večeru jsme vystihli chvilku, kdy pršet trochu přestalo, a vydali jsme se hledat ven z města místo pro stan. Byli jsme už unavení a protivní a kolem stále samé baráky (nemůže se stavět stan na soukromém pozemku a míň jak 150 m od obytné budovy bez souhlasu majitele). Procházeli jsme kolem jednoho domu, kde postarší pán důchodového věku stavěl na zahradě kamennou zídku, což nás jakožto již v tomto oboru zkušené pracanty zaujalo. Pak za ním přišla paní (usoudili jsme, že jeho žena) a usmála se na nás. My jí úsměv opětovali a pokračovali jsme v cestě. Proběhlo mnou nutkání vrátit se těch pár metrů a zeptat se jich, jestli neví o nějakém místě, kde můžem rozložit stan. Kosťa se mi to díky mužské ješitnosti snažil rozmluvit (opět), ale já se nedala. Vrátila jsem se a zeptala se paní. Ta mi trochu lámanou angličtinou poradila, že je tu levný kemp a že se platí nějak 200 Nok za stan. Já jí zase vysvětlila, že jsme z Česka a že 200 Nok na noc za stan pro nás zas až tak levné není a že hledáme plácek zdarma. Paní prohodila s mužem něco norsky a prý že můžem přespat u nich v domě jestli se nám tam bude líbit. Nevěřila jsem vlastním uším a tak jsem skočila pro Kosťu, aby mě ujistil, že jsem rozumněla správně. A taky že jo. Pro jistotu jsem paní ještě jednou sdělila, že jí nemůžem ubytování zaplatit. A ona na to odvětila, že nevadí, že tam budem jen tak pro zábavu (v tu chvíli jsem si vzpomněla na „Hostel“ a představila si, jakou zábavu by s námi mohli taky mít) (Pzn. Kosťa: tak to jsem si nemusel představovat). Začalo pršet a my se rozhodli to risknout a nabídku noclehu jsme přijali. Ale pod podmínkou, že starému muži pomůžeme pár hodin se zídkou, což prvně nechtěli, ale následně to uvítali s velkou radostí a vděkem.
Shodili jsme tedy bágly, vzali si pláštěnky, plavkové kraťasy a pracovní boty, které jsme si s sebou vzali (tak nějak jsme tušili, že si nás i na dovči práce zase někde najde). Pán moc anglicky neuměl, ale nějak jsme se domluvili (práce nebyla složitá, vození štěrků a šutrů).
Asi po dvou hoďkách práce nás zastavili, jelikož jim přijela návštěva (dobré znamení, že to nejsou samotářští podivíni), a přizvali nás na kávu a domácí roládu. Začali jsme se o nich dovídat něco víc. Paní (Turid) byla učitelka znakové řeči a angličtiny v důchodu (výborná kuchařka a pekařka) a pán (Johan) byl bývalý rybář (se zálibou v kutilství a hlavolamech). Měli spoustu dětí, vnoučat a pravnoučat a měli rádi, když to v domě „žilo“. Zrovna tam ale nikdo nepobýval, tak asi proto si nás tam pro rozptýlení přizvali. A my vzali za vděk sprchou a postelí a jako bonus luxusní domácí kuchyní. A starali se o nás jako o vlastní. Po večeři nás vzali na projížďku po okolí a na místo (zátoka asi 10 min jízdy za město), kde přežívá jedna velryba. Podařilo se nám párkrát zahlédnout její hřbet a byli jsme o to víc nadšení, že jsme za tento zážitek nemuseli platit těžký peníz. A to jsme chtěli velrybu i na doporučení našich známých ochutnat, ale když jsme viděli ty ceny v restauračkách, utřeli jsme si sliny a nechali zajít chuť. Turid a Johan jako by to tušili a na druhý den nám k obědu připravili velrybu na houbách. Byli prostě senzační.

Den 9. (13. 8. 2014); stále zataženo s občasným deštěm
A protože nám u Turid a Johana bylo dobře a protože se počasí ještě neumoudřilo a nám se nechtělo stanovat v dešti, rozhodli jsme se zůstat ještě jednu noc a přes den jim pomoct ještě se stavěním zdi. Za naše rozhodnutí byli moc rádi a opět nám vyvařovali a starali se o nás jak o vlastní. Jinak kromě nadstandardního pohodlí se pro nás nic speciálního neudálo, za což jsme byli i rádi, protože jsme nějaký ten odpočinek potřebovali. Jen jsme se šli po práci projít po městě a náhodou jsme narazili zase na Řeka a Španělku, co nás tenkrát brali stopem. A vypili jsme si jedno plechové pivo na lavičce u přístavu. A Kosťovi se povedlo vrátit v Expertu powerbanku, kterou jsme nepoužili, takže jsme kvůli ní nemuseli jet zpět do Bodø. A jinak nic.

Den 10. (14. 8. 2014); počasí se vylepšilo, už ani moc nepršelo
Naplánovali jsme si na půl 4 odjezd trajektem do Skutviku. Řešili jsme, jestli jet tam, pak se dostat asi 30 kiláků na hlavní tah E6 (s tím, že možná než se dostanem na E6 v těch kopcích nic nestopnem) a pak postupně stopovat směr Oslo. Další možností bylo vrátit se přes celé Lofoty zpět do Moskenes, přejet trajektem zpět do Bodø a pokračovat také směr Oslo. Nám se ale nechtělo vracet stejnou cestou a chtěli jsme spíš vidět ještě něco nového, tak jsme se rozhodli pro první variantu.
Chtěli jsme ještě celé dopoledne pomáhat s prací (docela se s tím za těch pár hodin s námi hodně pohlo), avšak po dvou hodinách nás utli a že jedem ještě ryhle na výlet. Tak proč ne. Zavezli nás do překrásné rybářské vesnice Henningsvær. Jako první jsme navštívili kavárnu, kde se vyrábí a prodávají svíčky (totálně plná, luxusní koláče), pak nás vzali do galerie obrazů od Erik Carl Haar, kde nám popovídali hodně zajímavých příběhů (byli docela fandové umění) nejen k obrazům, ale i ze života rybářů. Následovala projekce fotek z Lofot, kdy už jsme usoudili, že trajekt nestíháme, tak jsme se rozhodli, že pojedem dalším o půl 10 večer, což až tak moudré nebylo, páč jsme měli raděj počkat do rána, ale už jsme nechtěli víc otravovat, i když jim by to nevadilo. Hlavně už nám připravili i večeři na rozloučenou (v hodně svátečním stylu), tak už nám bylo blbé pobyt prodlužovat. Naposled jsme si nacpali pupky (hlavně výbornými zavařenými Rubus chamaemorus – shluk oranžových kuliček plných vitamínu C (pzn. Kosťa: to je popis jak poď na mě z boku :D) , které rostou na horách na severu Norska, a které mi doma budou opravdu chybět), konečně jsme ochutnali sušenou rybu, vyfasovali jsme na cestu chleba a nějakou tu kačku za práci a prý Kosťovi na narozky (vehementně jsme peníze odmítali, ale nakonec zvítězili – ale nebojte, už jsme vymysleli, čím se jim odvděčíme) a pak nás odvezli na trajekt. Prostě mazec. Zeptáte se jen na místo pro stan a úplně cizí lidé vás vemou přespat, nakrmí vás, zaplatí vám kavárny a galerie, vemou vás na velryby a ještě vám dají peníze. Proč není každý takový?:)))).
Stále ještě nechápajíc co se za poslední dny stalo jsme seděli na trajektu směr Skutvik. Dorazili jsme tam kolem půlnoci, přivítala nás černota a slejvák. Bez šance najít místo pro stan, tak jsme zakotvili v přístavu před kavárnou, kde jsme pod stříškou vybalili spacáky a tři hoďky si schrupli.

Den 11. (15. 8. 2014); s přestávkami prší, občas slunko
Jelikož jsme ponocovali na soukromém pozemku, hned za rozbřesku jsme si sbalili svých pět švestek a vydali se po silnici. Poštěstilo se nám v pět ráno potkat losí rodinku. Když zrovna pršelo, schovali jsme se do autobusové zastávky (malé dřevěné domečky, v některých byla i knihovna), občas jsme si tam i trochu schrupli. Až začali jezdit první auta, započal i náš stop. Docela se ten den dařilo (i přes všechno to zmoknutí) a my se dostali dál, než jsme čekali (za ten den jsme dali asi 350 km). Potkali jsme i zajíavého týpka – stopaře, který se večer před tím v hospodě vsadil, že se dá  bez peněz dostopovat z jednoho města na severu (už nevíme jakého) do Osla. Sice vypadal po flámu rozbitě, ale vypadalo to, že to dá. Jedna řidička mu dokonce koupila i jídlo, my ho obdarovali alespoň petkou s vodou. Nás poslední řidič vyhodil za velkým městem Mo-I-Rana asi v 10 h večer. Vydali jsme se po cestě hledat příhodné místo pro stan, což bylo nemožné. Z jedné strany cesty koleje a moře, z té druhé skály nebo domky. U cesty nebyl žádný chodník a čím více se stmívalo, tím více byla cesta frekventovanější (hlavně velkými auty), takže i s reflexními páskami to bylo o hubu, protože auta chodce na cestě nečekala a ani my neměli na některých místech kam uhnout. Utahaní, protivní a zoufalí jsme až kolem půlnoci vlezli někomu na soukromý pozemek (naštěstí z domu nebylo na nás na zahradě vidět), rozbalili jsme jen spacáky (nechtěli jsme tam provokativně stavět náš modrý stan), snědli poslední konzervy tuňáka a na pár hodin jsme zalehli.

Den 12. (16. 8. 2014); docela hezky, občas slunečno
Asi v 6 h jsme sbalili rosou navlhlé spacáky, rychle (dokud nebyl velký provoz) jsme našli místo na stopa a pokračovali v této činnosti. Tento den byl ale výjimečný tím, že měl Jirka narozky, tak jsme se nechtěli nikam honit. V jedom skanzenu jsme si dali narozeninové vafle a kávičku (20 Nok za 1 kafe a taktéž za 1 vafli) a užívali jsme si relax na sluníčku. Asi kolem 17 h jsme to zapichli. Jak jsem říkala – nechtěli jsme ten den hnát (urazili jsme asi jen několik desítek kiláků). Cestou jsme se stavili v obchodě vrátit nasbírané plechovky a petky, které jsme sesbírali podél cesty (takhle jsme si při stopu vydělali aspoň na půlku chleba). A taky jsem chtěa Kosťovi připravit narozeninovou večeři, takže v rámci studené kuchyně a cenového limitu se jednalo o sýr, salát, olivy, brambůrky a pivo (+ jako dárek dvě různé norské piva).
Pro stan jsem chtěla v Trofors najit nějaké romantické místo. Nepodařilo se, zato jse měli plácek velmi originální – u benzínky (teda kousek od ní, tak jsme měli klid, jen kolem jedoucí auta to nechápala). Když nás totiž jeden doktor vyhodil na benzině (nabízel nám i možnost postavit si stan u nich na zahradě, ale my chtěli mít ten večer klid a odpočinout si), šla jsem se zeptat obsluhy, zda neví o nějakém plácku. Klučina se nám zeptal majitele benzínky a ten nám přímo nabídl místo mezi sjezdem z hlavní cesty a benzínkou a s krásně posekanou travičkou.
Po pár dnech jsme konečně postavili stan, dali si vydatnou nezdravou večeři a chystali se usnout jak mimina. Náš odpočinek nám trochu oddálili dva stopaři z Francie – Poal a Cedric (něco přes 22 roků), které jsme potkali už o den dříve, a se kterýma jsme se u silnice neustále potkávali (stopovali taky do Osla). Bylo to fajn mít na cestě další spřízněné duše a občas si od stopování odpočinout malým splknutím. Hoši byli ale lepší než my – začali stopovat už ve Finsku, pak navštívili Nordcap (nejsevernější místo Evropy), což bylo původně naším plánem, ale vzhledem k podmínkám jsme to vzdali. Nakonec jsme asi i udělali dobře (co jsme teda slyšeli od nich). Byla tam už kosa a nedalo se tam v pustině moc koho stopnout. Třeba si to dáme příště autem.

Den 13. (17. 8. 2014); slunečno s přeháňkami
Vyspaní do růžova jsme si udělali minimální hygienu aspoň vlhčenými ubrousky (třetí den bez sprchy a ve stejných hadrech začínalo být dobrodrůžo), na benzině jsme si vyčistili zuby a dopustili vodu, ještě jednou jsme slušně poděkovali za nocleh a vydali jsme se opět kousek šlapat po cestě a zvedat palec. Dnešním cílem bylo velké studentské město Trondheim, kde jsme se měli potkat i s Frantíkama a možná i s Lindou a Bernhardem, jelikož tam den předtím dorazili taky. Ten den jsme ujeli taky něco kolem 400 km, ale čím více jsme se blížili k Trondheimu, tím více nám zamrzal úsměv. Chcalo a chcalo. Italská rodinka s karavanem nás vysadila kolem 17 h na okraji města a my ještě asi hoďku zkoušeli štěstí, ale marně. Po dvouproudovce valila auta závratnou rychlostí a i když to bylo na autobusové zastávce, nikdo nebyl ochotný zastavit. Toto pravidlo už se nám potvrdilo – v „prdelovicích“ či v horách, kde auto projelo občas, nám vždycky někdo zastavil. Asi se slitovali a nechtěli nás tam nechat dešti či divoké zvěři napospas a nebo prostě byli hodnější než měšťáci a zastávali heslo: „musíme si pomáhat“. Avšak ve městech či za velkými městy, kde se to auty jen hemžilo – nic. Byl problém tu i najít místo pro stan, proto jsme neměli města rádi.
Po marném pokusu jsme to vzdali a vydali jsme se do centra do Mekáče usušit a na kafe, záchod a wifi. Šli jsme „najisto“, protože když jsme jeli vlakem do Bodø, v Trondheimu jsme při přestupu čekali 3 hoďky, tak jsme si většinu města prohlídli. Z Mekáče jsme napsali Frantíkům a párečku z Rakouska. První za námi dorazili kluci (taky pěkně zničení a zmoklí) a přinesli nám trochu světla do našich zoufalých dušiček (řešili jsme, kde budem spát – potřebovali jsme se pořádně vyspat a ve velkém městě je problém najít místo, aniž by ses nemusel mít na pozoru). Holka, co je tu vysadila, jim poradila, že se tu dá postavit stan na pláži. Tak jsme se domluvili, že se vydáme pláž hledat spolu. Mezitím ještě dorazila Linda s Bernhardem. Udělali Kostíkovi krásné narozeninové překvápko – uprostřed náměstí mu zazpívali „Happy birthday“ a předali mu narozeninovou roládu z obchodu ozdobenou květinou z květináče na náměstí. My jsme skočili do Meka pro narozeninové kávičky pro všechny a podělili jsme se se sladkou mňamkou. Pak se Linda s Bernhardem vydali na vlak směr Oslo a my s klukama jsme začali hledat pláž (už taky bylo kolem desáté), která měla být asi 40 min z centra. Trochu jsme se tam potmě zamotali a přešli jsme odbočku, takže ze 40 min byla hoďka a půl. Nicméně pláž jsme našli a i skvělý plácek pro dva stany a se záchodem. Právě včas, začalo zase pršet. Podělili jsme se s klukama o zbytky jídla (my vytáhli suchary a nejlevnější kaviár v tubě, kluci zbytek salámu a sušené meruňky) a každý jsme si zalezli do svojí nory.

Den 14. (18. 8. 2014), většinou slejvák
Ráno jsme se rozloučili s klukama a šli zkusit posledního stopa na benzínku do města. Měli jsme s Kosťou domluvu, že když během hoďky nic nestopnem, koupíme do Osla listky na vlak za 598 Nok pro dvě osoby, který měl jet následující ráno (lístky na tento den byly o dost dražší). Už jsme neměli sílu pokračovat v tomto počasí se stopem. A už jsme se i začínali cítit a nevypadali jsme moc upraveně, tak jsme si říkali, že se i tím snižuje šance, že nás někdo vezme. Nikdo nás samozřejmě nevzal (kdo by chtěl taky do auta dvě zmoklé slepice), tak jsme se šli zašít dolů do Mekáče a koupili jsme lístky. Po pár hodinách za námi přišli vyšťavení Frantíci – jeli autobusem kousek dál za město zkoušet stopa, ale taky nic, tak se rozhodli taky vzít vlak, ale za levnějc museli jet až den po nás.
Celý den pršelo, tak jsme jen přebíhali mezi Mekáčem (tam už nás znali) a vlakovým nádražím, takže žádné vzrůšo. Večer jsme se s klukama definitivně rozloučili (jsme se loučili aspoň 6x, ale vždycky jsme se potkali), koupili jsme si na poslední slavnostní večeři půl kila bramborového salátu za 12 Nok a chleba (plus něco do vlaku) a vydali jsme se nocovat na vlakáč. V budově byl smrádek a teploučko, ale před 12 h se zavřela. Vyhlídli jsme si pod stříškou před budovou jednu z laviček, položili jsme na ni karimatku a vytáhli jeden spacák na přikrytí. Vedlejší lavičku si obsadila postarší paní, chystala se taky ulehnout. Kosťa zvažoval, že jí můžem darovat naši starší karimatku. Ještě že jsme to neudělali, páč by nám ji asi omlátila o hlavu. Vybalila si lepší vybavení, než jsme měli my – samonafukovací karimatku a něco teplého na přikrytí.
Druhou naší tamní kolegyní byla asi padesátiletá blonďatá rozcuchaná šílená paní, které jsem měla tendenci nabídnout zbytek bramborového salátu (Frantíci nás varovali, že toho je hodně), což jsem poté, co vytahla luxusní velký hambáč, o kterém se nám mohlo jen zdát, neudělala. Ta nespala, prý si tam zpívala a občas se jen tak smála, jak to šílení lidi dělají. Já spala, Kosťa mi to vyprávěl. Uložila jsem se taky na lavičku a usnula jsem, Jirka díky připojení k internetu vydržel hlídat a nespát (jen pořádně vymrzl) až do pěti ráno, kdy se budova opět otevřela. A 5:45 nál jel vlak. Jupí.

Den 15. (19. 8. 2014); slunečno
Ve vlaku jsme se trochu prospali a s jedním přestupem jme dorazili kolem 14 h do Osla. Tam jsme se trochu zamotali při hledání toho správného trajektu na pevninu, kde jsme si pak vzali bus směr Fagerstrand a kolem 18 h jsme slavnostně dorazili „domů“.
Teplé jídlo, sprcha a záchod a spaní v posteli. Po takových výletech si člověk aspoň na chvilku váží takovýchto běžných věcí. Ještě min 4 dny jsme se po dovči zbrchávali, ale stálo to za to (i když ta stopovací část byla fakt záhul). Kromě zážitků jsme našli i nové přátele a nějaké to poučeni pro nás.

Závěrem bychom chtěli poděkovat Lině, že nám koupila lístky na vlak, všem zmíněným osobám a všem těm, kdo šlápli na brzdu, když jsme stáli u cesty se vstyčeným palcem (ať už to byl doktor, distributor kávy, studentka či paní z kanceláře, ochranka ve vikingském muzeu, páreček na dovolené, rodinka s karavanem atd.). Takže DÍK MOC!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s