Jiří Kostov

A konečně poslední :-).

Zastávky byly docela pohodlné.

Lepší než spaní u cesty a bez stanu :-).

Losí rodinka (v 5 ráno u cesty).

Zlaťáky tam nebyly…

Střed Norska poblíž Mo-I-Rany. Tam by ho nikdo nehledal – u levné ubytovny pro zahraniční dělňase.

Naše živobytí :-).

Jeden ze zázraků Norska. Kam ho postavíte (bez zámku), tam většinou zůstane.

Kempování u benzínky :-).

Narozeninová kávička a vaflička.

Narozeninová večeře pro Kostíka :*.

A nakonec narozeninová kávička na náměstí v Trondheimu (spolu s Lindou, Bernhardem a klukama z Francie Paulem a Cedricem).

A hele co jsme taky v Trondheimu našli :-).

Závěrečná cesta trajektem z Osla – totální vyčerpání :-).

Tak jsme to v ČR přežili (bez pojištění) a 2. 7. jsme z Krakova vzlétli směr Rygge v Oslu. Cestou jsem zažila moje první turbulence, jinak nic extra se nedělo (což je asi při létání dobře). Přistáli jsme kolem čtvrt na dvanáct v noci. Trochu jsme to čekali, ale i tak to bylo překvapení – světlo o půlnoci. Teda ne uplné, ale bylo. No co, aspoň jsme se mohli kochat okolím, když si nás Line a Bose vezli z letiště domů do Fagerstrand. Byl to sympatický páreček něco přes 40, oba rozvedení a oba právě řešili majetkové vyrovnání s druhou polovičkou. Oba měli taky děti ve věku kolem deseti. Line byla designérka interiéru (její web heltgronn ) a módní návrhářka, Bose byl učitel, trenér squoshe a herec. Navíc byl Nose i hudebník, takže bylo příjemné, když se domem či zahradou nesly tóny na klavír či nějaký ten song na kytaru (např. U2). Pozděj se i o nějaké tóny na kytaru či klavír začal pokoušet Kosťa, nutno dodat, že občas úspěšně :-).

Barák byl umělecky vystajlovaný (většinou ze starých věcí) (pronajímá ho na airbnb) , zahrada v rekonstrukci – čekala na naše ruce (hlavně vyplevat). Stejně tak i další drobné práce v domě jako natírání futer či renovace oken. Nejprve to vypadalo, že budem konečně pracovat slíbených pět hodin. Ale vydrželo to tak týden. Pak opět prokoukli náš potenciál. Svěřili nám stavění terasy – vyrovnání podkladu, položení kostkové dlažby (tu jsme si museli autem s vozíkem navozit, takže jeden den jsme nas slunku za 12 hodin naložili a složili celkem 12 tun šutrů). No nic, jelikož jsme to nikdy nedělali, čekali jsme, co z toho vyleze. (To se ještě uvidí, páč jsme to doposud nestihli dodělat, pokračujem po dovči). Kvůli tomuto projektu nás poprosili, jestli nemůžem zůstat ještě týden. A my jak jinak než přikývli. Příjemné bylo, že jsme celý týden byli na baráku sami, páč oni jeli do Švédska na chatu. Takže jsme si mohli sami určovat, kdy chceme pracovat a kdy chceme jíst. To jsme vlastně mohli i normálně. A jak dlouho chceme pracovat. Super bylo, že nám dali zase nějaké kačky za přesčasy. Hlavně teda za pomoc na jednom projektu. Nezapomenutelný zážitek. Jezdili jsme pomáhat malovat pokoje do Osla na ubytovnu pro prostitutky a narkomanky. A to když jsme se dozvěděli, že Line pracuje na nějakém baráku v Oslu, chtěli jsme se později zeptat, jestli tam můžem jednu noc po práci přespat a projít si okolí. Tady asi fakt né.

Lina měla zakázku udělat jim to tam hezčí – hlavně zatím pokoje. Pracovali tam na tom týpci (otec a syn) z Litvy, ale nestíhalo se (pokoje byly v horším stavu, než se předpokládalo), tak nás zapřáhli. 10 hodin práce denně. Opět. Nejprve jsme se na tom místě necítili ve své kůži, ale pak jsme si zvykli. Chudobné pokoje, těch pár zrcadel a obrazů byly přišroubované, aby je nešlohly a neprodaly. Nejvíce nás fascinovala v jednom pokoji krvavá ruka na stěně. Peřiny propálené od cigaret a od krve. Nádobky pro použité jehly a podobný odpad. Sice když jsme ráno přišli, bylo už po noci uklizeno, ale občas se tam něco našlo. Dámy tam totiž mohli přijít v deset večer a v deset ráno musely odejít, nemusely ani hlásit svoje jméno a občas jsme tam nějaké ty „exempláře“ potkali. A bylo to zadarmo (dotované kostelem či co). Ale abysme jim nekřivdili – jinak společné prostory měly docela upravené. A za tak vydrhnutý a vydesinfikovaný záchod (a koupelnu) by se nemusel stydět žádný hotel.

A když se teda vrátíme od práce k bydlení. My jsme bydleli v proskleném zahradnim domku, který byl dokonale navržený pro pohodu a klid. Postel, sedačka, staré křesla, dřevěný stůl, svícny, dekorace a záhon s rajčaty podél jedné zdi. A wifi. K dokonalosti chyběl jen záchod. Ale ten jsme měli v domě či na dvorku. A v životě jsme neviděli kadibudku, na kterou jsme chodili raděj než na záchod v domě. V dřevěné místnosti opět plné dekorací a svícnů jste museli vystoupit po schodech, takže jste si připadali jako panovník vystupujíci na trůn. A trůny tu byly tři – takže jste si mohli vybrat (většinou dle velikosti vaší zadnice) . Prostě dokonalé. A dokonalejší to bylo, když jsme celý týden okupovali celý barák.

Pod barákem bylo jezero, nad barákem les a další jezera – pokud bylo vedro (což bylo hodně často, prý to tu dlouho nezažili) , měli jsme se kde schladit, což jsme uvítali hlavně po práci. K moři to bylo taky kousek, takže v poho. A srnky nám tam běhaly po zahradě.

Ve volném čase jsme se snažili neválet u tabletů a dělat něco pro nás užitečného jako třeba poznávat okolí, místní kulturu a učit se norsky. Ta poslední jmenovaná činnost šla ztuha. Některá slovíčka šla sotva vyslovit, ale nějaké základy jako pozdravy, „jmenuji se“ či naši oblíbenou větu, kterou známe snad ve všech jazycích, co jsme potřebovali: „omlouvám se, ale nemluvím….“, jsme pochytili.

Občas nás někam vzali Line s Bo. Jedno odpoledne jsme byli na kávičce v nedalekém Koloniálu, což představoval starý dům, uvnitř kombinace kavárny, vetešnictví, sekáče a obchodu s potravinami. Na zahradě a ve stodole udělané posezení ze všeho starého, co se kde našlo. Celkově to působilo útulně, ale hygienickou kontrolou by to asi neprošlo. Kosťu zaujaly hlavně ty svíčky na stolcích ve stodole, kde se všude váleli zbytky slámy. A dalo se tu i koncertovat. A platit kartou. Není se čemu divit, v Norsku se prý dá platit kartou kdekoliv. Kousek odsud jsme navštívili i rodný dům (komentáře Kosťa: myslím, že to nebyl rodný, le jeden z jeho domů ve kterém žil a plánoval své výpravy) Amundsena (pro ty, kdo znají jen vodku – tak tento pán objevil jižní pól).

Jinak jsme si dělali výlety sami. Jedinou výhodou dlouhého dne (vlastně další byla ta, že jsme nemuseli na záchod s baterkou) bylo, že jsme mohli vyrazit na výlet k večeru. Někdy bylo tak horko, že se přes den ani nedalo. Jeden pátek jsme se teda po odpolední koupačce vydali k večeru směr městečko Drobak vzdáleného něco přes 16 kiláků. Účelem cesty bylo taky otestovat nové spacáky a tak jsme „ubytovali“ v zátoce kousek před městem na přístavním ostrůvku Gjylteholmen. Pod širákem bylo docela teplo, tak jsme je ani netestli na 100%, ale stačil nám jeden na přikrytí. A komáři nás taky úplně nesežrali, takže vklidu noc. Zbytek jsme dospali druhý den na pláži v městečku (bohužel bez koupačky, páč moře bylo plné žahavých medůz a nikdo z místních tam nelezl, tak jsme si asi říkali, že vědí proč). Zato nám ležení zpříjemnil týpek v boratovských plavkách, který si tam přišel asi na tři minuty zacvičit jógu (buď prohraná sázka nebo rozlučka se svobodou soudě podle zbytku připitých kámošů). Každopádně dovedete si představit, jak vtipně vypadal v různých jóga pozicích (bohužel jsme nestihli vytasit foťák) . Tak vtipně, že mu jedna paní dala i peníze a po dokončení sklidil velký aplaus všech z pláže. Jo a ještě teda k tomu městečku Drobak – kromě toho, že je to malé milé městečko plné kaváren a obchůdků, je to prý také rodiště norského Julenisse (něco jako Ježíšek či Santa) a jediné norské městečko, které žije vánocema celý rok. Takže i v tom největším pečáku můžete navštívit dům plný vánočních věcí (k prodeji) či turistické infocentrum na pláži, které je plné dopisů s vánočními přáními dětí (každý rok sem přijde 25 000 vánočních dopisů z celého světa) a kde obsluhuje Juleniss osobně. Za podívání městečko určitě stojí. No a zpět jsme se vydali lesem a jako správní moderní turisti s tabletem v ruce, protože jsme neměli papírovou mapu.

A co nám udělalo radost – měli jsme možnost jet s Bo a jeho dětmi na jeho chatu do Švédska (Nastegord). Chata pěkná u jezera s výhledem, pronajímá ji jako B&B , budou ji ještě rekonstruovat a pak to bude bezkonkurenční. Pomáhali jsme ji trochu kulturnit a sekali trávu, jelikož měli přijít další hosté. Za odměnu jsme si večer půjčili kajak a vydali se prozkoumávat (se dvěma lahvemi Corony) ostrůvky na jezeře. Poprvé na kajaku. Další nový zážitek.

Co se týče místní kultury – Norové jsou hrozní nacionalisti. Všude na domech, zahradách, chatách… můžete vidět norskou vlajku. Dokonce i na pláži u deky. A nekrade se tu (teda možná trochu), můžete potkat nezamčené kolo, pohozenou motorovku či na parkovištích auta plné tašek, které by v ČR podráždily nejednoho chmatáka. A když jsme u toho – za celou dobu pobytu tady jsme neviděli žádnou policii. Pak vlastně jednou.

A tak čas plynul a plynul a my pořád stavěli terasu z kostkové dlažby. Museli jsme si vše vygooglit, protože jsme se neměli koho zeptat. A i na netu jsme nenašli všechno, protože o měl být takový oválně-vlnkovaný tvar, což nám komplikovalo situaci. Takže to šlo pomalu. Museli jsme práce pozastavit, protože nadešel čas našeho cestování a odpočinku. Náš cíl byl prvně Bergen a okolí. Všichni Norové nám ale tlačili do hlavy, že musíme vidět ostrovy Lofoten (pro představu video z fotek ), že ani jim mnohým se to ještě nepoštěstilo. Tak jsme se začali zajímat. Nádherná příroda, minimálně osídleno, ale asi 1400 km od místa, kde jsme zrovna byli. To asi nedáme. Ale Kosťa našel na netu akční lístky na vlak za zhruba 1200 NOK pro dvě osoby, tak to už by bylo reálné. Hlavně Line slíbila, že nám koupí lístky do Bergenu a ty byly paradoxně dražší. Takže nám cestu tam s radostí zaplatila. Tak tedy 5.8. odjezd vlakem z Osla a dva týdny až měsíc dobrodrůžo pod stanem (ten jsme narychlo koupili za necelých 800 Kč). Pak návrat zpět dokončit terasu a posbírat zbytek věcí, které jsme tu nechali, abychom odlehčili báglům. Takže čaó, snad se ve zdraví vrátíme 🙂 .